Mami, tati, já chci svůj pokoj. Tak tuhle větu uslyší dříve nebo později asi všichni rodiče. Nezáleží na tom, jestli bydlíte v malém bytě nebo v rodinném sídle, dříve nebo později většina mladých zatouží po prostoru, kde by za sebou mohli zabouchnout dveře, a který by byl jen jejich. Potřebují ale skutečně děti svůj pokoj? Záleží to na mnoha věcech. Tou první je denní režim.
V mnoha rodinách je to tak, že jeden z rodičů vstává brzy ráno nebo chodí domů pozdě v noci. Pokud tedy pravidelně dochází k tomu, že se váš potomek budí, protože se někdo vrací domů, je vlastní pokoj dost možná nutností. Pokud vstává celá rodina pohromadě, není problém, aby děti a rodiče spali v jedné místnosti. Měli byste ale myslet v tom případě na to, že vaše vlastní soukromí prostě nebude existovat. Takže i z tohoto pohledu asi budete dítěti jeho vlastní prostor dříve či později dopřát, nebo si chvíli pro sebe urvat jinde a jindy.
Vlastní pokoj je luxus, ale je to i další krok na cestě k zodpovědnosti. Mladý člověk má něco, za co je zodpovědný jen on sám. Poprvé zjistí, že špinavé prádlo nemá nožičky, kterými by zázračně odpochodovalo k pračce, že talíře od jídla se do kuchyně nekutálejí samy, a že když máme návštěvu, není možná úplně špatný nápad prostor trochu zcivilizovat. Na druhou stranu ve vašem repertoáru přibydou některé rodičovské evergreeny: „Ukliď si ten svinčík“, „Tady něco bouchlo?“ popřípadě „Tak já donesu vidle“.
Kromě toho, vlastní pokoj také poskytuje iluzi soukromí. Nemusí to být ani sex, byť i k tomu vlastní cimra svádí, ale třeba i přesvědčení, že rodiče přes stěnu pokoje neslyší zvuk bubnů, elektrické kytary a telefonní dramata. Vy zase ztratíte velkou část iluzí o tom, jak bude jednoho dne vypadat potomkův pokoj na koleji, a také o tom, že slečny jsou čistotnější než pánové. Můžete v sobě ale živit i naději, že právě trénink v prostoru vašeho domu nebo bytu zajistí, že až mladý člověk vylétne z hnízda, nebude si z koleje nebo privátu vyrábět zbraň hromadného ničeni.